Jen ten, kdo sám se pohybuje, může se dostat duchovně kupředu; ten, který k tomu používá cizí pomůcky ve formě hotových názorů, jde svou cestou jen jako o berlích a vlastní zdravé údy při tom nechává zakrnět.
Jen ve vnitřním přesvědčení je pravá víra. Přesvědčení však přichází jedině bezohledným zkoumáním a odvažováním, ne přebíráním cizích názorů.
To, co ducha unavuje, není nikdy to pravé; Pravda občerstvuje a osvěžuje bezprostředně.
Cesta k Nejvyššímu je otevřená před každým člověkem. Učenost není k ní branou. Vždyť ani Ježíš nevolil své učedníky mezi učenými farizeji nebo zákoníky, ale mezi jednoduchými a prostými lidmi.
To, co je nerozlučně spojené s Božstvím, nedokáže lidský mozek pochopit, protože jeho chápavost je úzce vázaná na prostor a čas; svět ducha je však úplně jiného, vyššího druhu.
Rozlomte okovy, které vás spoutávají, a konečně se osvoboďte; člověk, který je vnitřně spoután, bude věčně otrokem, i kdyby byl králem.
Spoutáváte se vším, čemu se snažíte naučit od druhých; stáváte se tak cizincem sami sobě, stojíce vedle naučeného, které ve vás nemůže nikdy ožít.
Cestu ke Světlu musí každý jednotlivec prožít v sobě; člověk pochopí dokonale jen to, co vnitřně prožije a procítí ve všech obměnách.
U mnohých lidí je důvodem posměchu duchovním věcem jen pohodlnost a lenost, protože by to vyžadovalo námahu zbourat všechno doposud naučené a vymyšlené a postavit nové. U jiných to zasahuje do zažitého způsobu života a je jim to proto nepohodlné.
Jen pokud člověk dává, má právo přijímat. Nezištně dávat, pomáhat, kde je o to nouze, mít porozumění pro bližního a jeho nedostatky, je dávání přijímáním a jednoduchou a přímou cestou k Nejvyššímu.